Lyžařský instruktor to řekl jasně, "vystoupit na první zastávce lanovky." No a tady jsem, neposlouchám a ocitnu se na poslední zastávce. Vyvaluju oči na nekonečnou černou sjezdovku padající pod 45 stupňovým úhlem z vrcholu hor.

Krůpěje potu mi stékají po tváři a na konci nosu vytvářejí Stalaktit. Dvě mladé dívky se na mě dívají. Ne, nemohu se vzdát! Zaujmu pózu "toto je pro mě hračkou", nasadím si brýle, předklon se a zapíchnu paličky do sněhu. Vystřelím plnou rychlostí ...

Na druhý den v pokoji číslo 215 údolní nemocnici díky jednomu oku, které ještě mohu otevřít, pozoruji pět doktorů kolem mého lůžka. Jsou zjevně překvapení z toho, že jsem se probral. "Nikoho jsme dosud neviděli uhánět takovou rychlostí dolů svahem", uznale řekl jeden z doktorů. Sestřička se mě zeptala, jestli si může se mnou udělat selfi. Zdá se, že jsem se stal hvězdou.