Luis nenáviděl recepty na léky. Neustálá snaha o rozluštění nesrozumitelného písmo doktorů ho přiváděla k šílenství. „Dvě tablety…, ne, dvě balení denně…, ne, dvě… Co to je k čertu na tom receptu napsané! Tak jo, uklidíme se, hluboký nádech (jak říkal učitel jógy), zavřít oči, vzpomenout si na studium piktogramů a Mayských hieroglyfů a hlavně nepodlehnout rozčílení. Tak, myslím, že je tu napsáno trichin, ne, xylin… Kde se to prase učilo psát? Půl čajové lžičky Mnncbli…, ne, Mencbli… To by ale nápad, stát se lékárníkem! Nedá se nic dělat, prostě mu dám sirup proti kašli, dvě balení aspirinu, to nikomu neuškodí a já mám po problému.
– „Další prosím.“